Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SIRENIA vydala své již sedmé studiové album, od toho ostatně pochází i jeho název. To svědčí o neúnavnosti Mortena Velanda pokračovat ve svém díle, které započal po odchodu ze své původní kapely TRISTANIA. Zároveň, a opravdu není třeba chodit okolo horké kaše, protože to je patrné již z číselného hodnocení, to svědčí o neochotě dát si na čas tvůrčí pauzu a nashromáždit více zajímavých nápadů.
Přestože předchozí album „Perils Of The Deep Blue“ rovněž originalitou nepřekypovalo, našlo se na něm přeci jenom několik zajímavých momentů a nepostrádalo potřebnou energii, byť jen na části své stopáže. Aktuální dílo je vysloveně jen do počtu. Nezajímavý a šablonovitý rozjezd „Serpent“ se stokrát provařeným riffem proletí ušima, aniž by jen rozvířil prach v paměťových centrech. Singl „Once My Light“ je na tom podobně, jen je vše o dost pomalejší.
Světlých momentů je na albu poskrovnu, pokud za takové nebudeme považovat motivy seskládané z již vymlácené slámy. Výjimkou je skladba „Elixir“, která se žene kupředu svižným tempem a jako jedna z mála rozproudí krev v této severské chladnoucí mrtvole. Není nezajímavé, že prim hraje čistý mužský vokál (Joakim Næss), jenž zazněl již na minulé desce. Možná by mohl Veland na stará kolena upustit od svého chrapláku, který postrádá energii a intenzitu přítomnou snad kdysi dávno, a věnovat Næssovi více prostoru. „Sons Of The North“ mají sice pěknou melodii v refrénu, ale tu následně zazdí klasický „mortenovský chorál“ a podobných okamžiků je na desce povícero. Z dřímoty na chvíli probudí svižnější „Concealed Disdain“ a před koncem „The Silver Eye“, kde zazní několik zajímavých nápadů. Celkový dojem je však přesto velice špatný.
Kapela sice koncertuje ve čtyřčlenném obsazení, nahrávání a produkování alb si ale dělá Veland zcela sám. Jen pro ženský hlas potřebuje angažovat Ailyn, ale i to je jen otázka času. Především pak elektronické „bubny“ jsou s každou nahrávkou otravnější, o elektronickém patosu na pozadí nemluvě. Zvuk je takový divně umělý a sterilní. „The Seventh Life Path“ je opravdu slabé a zbytečné album. Podobná krize se projevila již koncem minulé dekády se „Třináctým patrem“. Kdeže ty dávné sněhy jsou...
Nezbývá než si (opět) postesknout, že zatímco bývalí spoluhráči z TRISTANIA se hudebně dál vyvíjeli a i přes komplikace se změnou v sestavě šli stále kupředu, Morten Veland zamrznul v roce 1999 a nic jej z jeho tvůrčí stáze nedokáže probrat.
1. Seti
2. Serpent
3. Once My Light
4. Elixir
5. Sons Of The North
6. Earendel
7. Concealed Disdain
8. Insania
9. Contemptuous Quitus
10. The Silver Eye
11. Tragedienne
12. Tragica (Bonus)
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.